Když si vybíráme místo v životě – ať už doslova u stolu, nebo obrazně v práci, ve vztazích, v církvi – máme skoro automaticky tendenci sáhnout po tom, co se nám zdá výhodnější. Kdo by nechtěl sedět vpředu, mít lepší pozici, jednodušší cestu? Máme pocit, že právě tam najdeme víc klidu, radosti a jistoty.

Jenže Ježíš nám ukazuje, že to může být i jinak: čím víc se dereme dopředu, tím snadněji totiž můžeme přehlédnout naše vlastní místo a navíc nás může ovládnout strach, že o své vysněné místo vpředu přijdeme. Hlídáme si ho, srovnáváme se, zápolíme s ostatními a žijeme ve strachu.

Ale evangelium mě staví před otázku: co když je moje opravdové místo jinde? Co když štěstí nepřichází z toho, že urvu pro sebe tuto vysněnou výhodu, ale z toho, že se nechám pozvat i tam, kam bych si sám od sebe nesedl – na „méně viditelné, skromnější“ místo?

Není to rezignace ani falešná pokora, ale odvaha vydat se i na jinou cestu.

Tohle „dobrodružství zvolené jednoduchosti“ může přinést něco překvapivého: svobodu. Nemusím se už tolik bát, že mě někdo předběhne. Nemusím si hlídat svůj „flek“. Můžu prostě být – stávat se sám sebou - a objevit, že radost se rodí i tam, kde jsem ji nečekal. Protože možná právě tam na mně čeká moje skutečné štěstí, setkání s Bohem.

Inspirováno Lomeckou vigilií P. Josefa Prokeše na neděli 31.8. 2025